mapa stránek


Aktuality

Apartmá hraběnky Edity

Letošní sezonu je poprvé otevřeno nové zámecké…

Kontakt

  • Bohumil Vavříček
  • Zámek 1, 679 61 Letovice
  • tel: 602 528 912
  • tel 2: 516 454 533
  • zamek-letovice@seznam.cz
  • www.zamekletovice.cz
Letovický zámek na Mapy.cz

Historie letovického zámku

Trochu z historie letovického zámku:

  O nejstarší podobě hradu vybudovaného na ostrohu nad přechodem trstenické cesty přes řeku Svitavu nevíme nic. Hrad je poprvé doložen teprve v r. 1360, ačkoliv se již v letech 1250 – 1274 připomíná Heřman z Letovic a v r. 1316 Stanimír z Letovic, což by předpokládalo existenci hradu již v druhé polovině 13. století. Poté se stali držiteli Letovic páni z Přibyslavi, které ještě ve 14. století vystřídal rod Ronovců. Kolem r. 1400 byl na zdejším hradě přeložen do češtiny známý cestopis Marka Pola Milión. Překlad, v němž jsou zřetelné některé moravismy, je dnes uložen v knihovně Národního muzea v Praze. 

  Na počátku 15. století držel hrad přívrženec císaře Zikmunda Hynek z Ronova. Proto husité v r. 1424 hrad oblehli, dobyli a zničili. Po Hynkově smrti bylo panství rozděleno mezi jeho dcery na dvě části, které získali postupně páni z Boskovic. Z nich s oblibou v Letovicích přebýval vzdělaný Ladislav z Boskovic, který zde také v r. 1520 zemřel. V druhé polovině 15. století byl letovický hrad obnoven. O jeho pozdně gotické přestavbě svědčí několik sklepních místností s jednoduchým portálem; pozdně gotická je snad i část vnější obvodové zdi zámeckých budov.

  Syn Ladislava z Boskovic Kryštof z Boskovic postoupil v r. 1544 hrad a městečko Letovice, Třebětín, Slatinku, Vanovice, Zboněk, Zábludov, díl Vranové, Radiměře a Lazinova hraběti Kryštofu z Hardeku. Hardekové počali šířit v Letovicích luterství; založili zde luterskou školu a městečko poněmčovali. Jejich náhrobky jsou ve farním kostele v Letovicích. Za Hanuše Fridricha z Hardeku v druhé polovině 16. století byly provedeny úpravy hradního interiéru a jeho opevnění, hlavně na severní straně. Panství pak získal v r. 1614 sňatkem s Reginou Juliánou z Hardeku hrabě Jindřich Václav Thurn, jenž dovedl proplout úskalím pobělohorských konfiskací a podporoval Letovické v odporu k proti reformaci.

  V r. 1643 dobyli hrad Švédové. Na konci 17. století přestavěl Štěpán Szelepcsényi jádro sídla v raně barokní zámek. Po četných změnách držitelů panství získali v r. 1724 Letovice Blümegenové, kteří povznesli město po stránce hospodářské. V r. 1724 zámek s městečkem vyhořel. Po požáru pak úpravy pokračovaly, především v zámeckých interiérech, stejně jako výstavba hospodářských a úřednických budov východně od zámku, jak hlásá letopočet 1730 na bráně předzámčí.

  V r. 1820 se stává majitelem panství a zámku maďarská rodina Kálnoky z Köröspatak, za niž stavební činnost ožívá znovu. Stavbou koníren, letní a zimní jízdárny a arkádami na terase a úpravou středověké věže získal zámek nynější vzhled.

  Z rodiny Králnokyů vynikl Gustav Sigmund hrabě Kálnoky z Köröspataku         (*1832 - † 1898 v Letovicích), nejprve rakouský velvyslanec v Petrohradě a v letech 1881 – 1895 rakousko - uherský ministr zahraničí. V rodině Kálnokyů působil v Letovicích jako vychovatel český archeolog a básník Jan Erazim Vocel (1803 – 1871). Kálnokyové vlastnili panství až do r. 1945.

                                                      zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava

Zámek jak ho koupil B. Vavříček

 

  Po roce 1945 se stal zámek majetkem MěNV Letovice. Po politických změnách v roce 1989 a po dlouhých průtazích, byl zámek navrácen v restitučním řízení hraběti Alexandru Kálnokymu. Město Letovice ve spolupráci s Alexandrem Kálnokym začalo investovat do statického zajištění a sanace sklepení jízdáren. Proběhla také úprava zámeckého parku. V roce 2004 hrabě Kálnoky prodal zámek Bohumilu Vavříčkovi.

Dnes:

Zámek Letovice v roce 2014

Zámek Letovice byl ve druhé polovině 20. století účelově využíván a neudržován. Byl vrácen v restituci hraběti Alexandru Kálnokymu, který zámek v roce 2004 (v té době z něj byla téměř ruina, interiéry zámku byly zcela zničeny, někde došlo i k destrukci stropů) prodal Bohumilu Vavříčkovi z Boskovic. Majitel intenzivně pracuje na rekonstrukci a jeho záměrem je zachránit tuto památku pro budoucí generace.   

Konečným cílem je rekonstrukce a zařízení interiérů zámku a jejich zpřístupnění veřejnosti.

Majitelé panství v minulosti

JménoDoba trváníCelkem let
Páni z Letovicdo r. 1446v trvání asi 243 let
Páni z Lomniceod r. 1446 - do r. 150559 let
Páni z Boskovicod r. 1505 - do r. 154439 let
Páni z Hardekaod r. 1544 - do r. 161369 let
Páni z Thurnuod r. 1613 - do r. 165441 let
Páni z Vrbnaod r. 1654 - do r. 166410 let
Páni z Náchodaod r. 1664 - do r. 16662 roky
Páni z Pohronceod r. 1666 - do r. 171145 let
Páni z Roggendorfuod r. 1711 - do r. 172413 let
Páni z Blümegenod r. 1724 - do r. 182096 let
Páni z Kálnokyod r. 1820 - do r. 2004183 let
Pan Bohumil Vavříčekod r. 2004dodnes

 

Gustav Sigmund hrabě Kálnoky z Köröspataku

Kalnoky Gustav

Gustav Kálnoky se narodil 29.12.1832 na zámku v Letovicích a zemřel 13.2.1898 v Brodku u Prostějova. Kálnokyové žili na Moravě ještě po komunistickém puči. V 60. letech opustili Československo, aby se do něj po listopadové revoluci vrátili. Z rodu Kálnoky pocházela také Tereza Kalnokyová, matka hraběte Richarda Belcrediho, který v letech 1994 - 1998 působil jako český velvyslanec ve Švýcarsku. Velvyslanec Belcredi získal roku 1992 v restituci kalnokyovský zámek v Brodku u Prostějova jako dědictví po matce.

Gustav hrabě Kálnoky se zpočátku věnoval vojenské kariéře. Roku 1871 vstoupil do habsburských diplomatických služeb. Nejdříve pracoval na rakousko - uherské ambasádě v Římě, od roku 1874 pak na vyslanectví v Kodani. V letech 1880 -1881 působil jako velvyslanec v St. Peterburgu. Kálnoky zastával post velvyslance v Rusku v době, kdy se prudce ochlazovaly vztahy mezi Habsburskou monarchií a carskou říší. Obě mocnosti soupeřily o získání vlivu nad Balkánem, který se právě vymanil z turecké nadvlády. Rakousko - Uhersko proto roku 1879 uzavřelo tajnou smlouvu s Německem, jejímž cílem bylo omezit růst ruského vlivu.

V této situaci byl hrabě Kálnoky jmenován roku 1881 ministrem zahraničí. Diplomatické aktivity na Balkáně mu usnadňovala skutečnost, že v Srbsku vládla prorakousky orientovaná dynastie Obrenovičů. Kromě narůstající rivality s Ruskem tak představovala pro Habsburskou monarchii nebezpečí jen Itálie. Italské království vzniklo sjednocením Apeninského poloostrova, jehož část do té doby patřila Rakousku. Početná italská menšina stále žila v jižním Tyrolsku a v oblasti Terstu. Itálie chtěla tato tradičně rakouská území získat, což se jí ostatně ve 20. století podařilo. Sjednocená Itálie navíc výrazně omezovala politickou moc papeže, což vadilo katolickým Habsburkům. Ministr Kálnoky stál ve vztahu k Itálii před složitým problémem. Rostoucí moc Italské monarchie představovala pro Rakousko vážné nebezpečí. Její oslabení by ale zároveň přineslo posílení republikánských nálad v Itálii. Případná italská republika by pokračovala v protirakouských i protipapežských aktivitách a přinesla by i posílení demokratických nálad v Habsburské monarchii. Rakousko na jihu sousedilo s nepřítelem, jehož posílení i oslabení ho mocensky ohrožovalo.

Zámek Letovice na Moravě

Sebevědomá Itálie se chtěla stát koloniální velmocí, a tak se snažila získávat území v severní Africe. Tam se ovšem střetla s podobnými zájmy Francie. Poté, co Francie roku 1881 obsadila Tunis, hledala Itálie silného spojence. Gustav hrabě Kálnoky využil situace k tomu, že se z potenciálního nepřítele snažil udělat spojence. Vyjednávání Rakousko - Uherska s Itálií přišlo vhod i německému kancléři Bismarckovi, který chtěl dostat do politické izolace Francii. 20. května 1882 podepsal ve Vídni za Rakousko - Uhersko ministr Kálnoky spojeneckou smlouvu s představiteli Německa a Itálie. Smlouva vstoupila do historie pod označením Trojspolek. Jejím hlavním cílem byla společná obrana proti Francii. Itálie chápala smlouvu jako čistě účelovou. Nechovala se jako spolehlivý spojenec. Z dlouhodobého hlediska byl Trojspolek nestabilní aliancí. V krátkodobém horizontu ale k stabilizaci poměrů v Evropě přispěl. Rovnováhu sil na kontinentu do značné míry posilovala politika kancléře Bismarcka získat Německu co nejvíce spojenců a zároveň je mezi sebou udržovat ve stálém napětí. Bismarckovu přístupu odpovídala skutečnost, že vedle protiruské obranné aliance, kterou uzavřel s Rakousko - Uherskem, se snažil prohlubovat spojenectví i s Ruskem. Roku 1890 odvolal Bismarcka z funkce nový německý císař Vilém II. Vilémova zahraniční politika byla silně individualistická, plná nevyzpytatelných akcí, které provokovaly ostatní velmoci. Od druhé poloviny 90. let 19. století tak začalo napětí na evropském kontinentu opět narůstat.

Gustav hrabě Kálnoky vykonával ministerský úřad v době relativní mezinárodní stability, kdy nemusel čelit vážnějším diplomatickým krizím a mohl z něj roku 1895 v poklidu odejít. Ve své funkci tak vydržel nejdéle ze všech ministrů zahraničí Rakouského císařství, kteří působili před ním i po něm. Roku 1897 byl jmenován členem Panské sněmovny, horní komory rakouského parlamentu. Nicméně již následujícího roku zemřel a byl pohřben v klášterním kostele sv. Václava v Letovicích.

                                                                                               zdroj: Historie Ministerstva zahraničních věcí
                                                                                                          www.mzv.cz/historie
                                                                                                          Vedoucí projektu: Jan Vytopil
                                                                                                          Text: Robert Janás, Ph.D.
                                                                                                          Publikováno: 2005


Obrazy z letovického zámku

Šlechtická sídla v našich zemích (hrady, zámky a paláce) měla nejen svou stavební velkolepostí, nýbrž i nádherou interiérů dokumentovat společenské postavení, bohatství, rodovou starobylost a ušlechtilost svých majitelů. Tato i další hlediska splňovaly velmi dobře umělecké sbírky, zejména obrazové. V řadě panských sbírek vznikly samostatné obrazárny budované někdy po dlouhá staletí, jako tomu bylo např. v Roudnici nad Labem, sídle Lobkowitzů nebo v poměrně nedávné době zásluhou některé významné osobnosti,jako např. v Rájci nad Svitavou, kde základy ke známé obrazárně položil teprve Hugo Salm (1776-1836). 
Pokud víme na hradě v Letovicích, přebudovaném později na zámek, nikdy podobně cílevědomě budovaná obrazová galerie neexistovala. Přesto i toto sídlo bylo ještě na konci druhé světové války vyzdobeno více než stovkou obrazů, které nashromaždili příslušníci dvou posledních šlechtických rodů, které vlastnily letovické panství, totiž Blümengenové (od 1724) a Kálnokyové (od 1820). Vzhledem k tomu, že letovický zámek i s vybavením byl zcela zničen při požáru roku 1724 a byl obnoven 1730, pocházela i obrazová výzdoba až na několik vyjímek z doby po renovaci zámku. V roce 1945 byl majetek rodiny Kálnoky zkonfiskován a poslední majitel Alexander Kálnoky odešel roku 1948 do emigrace. Zámek s celým vybavením se stal předmětem rabování mnoha jednotlivců i snadnou příležitostí k obohacení různých institucí. Mnoho obrazů se nenávratně ztratilo - hovoří se zejména o menší kolekciolejomaleb Antonína Chitussiho. Dnes známý nejcennější obraz - portrét hraběnky Adelaide Isabelly Waldstein, rozené Kálnoky z Číčova od Hanse Makarta (1840-1884)- je v inventáři Moravské galerie v Brně a byl na podzim 2000 zapůjčen do Vídně na soubornou výstavu Makartovu výstavu.
Nepochybně existují i další obrazy letovického původu, které jsou jednotlivě rozptýleny v různých objektech nejen po naší republice. Naštěstí se podařilo uchovat velmi početnou kolekci letovických obrazů na zámku v Lysicích. "Lysickou" kolekci tvoří téměř bez vyjímky portréty příslušníků obou zmíněných rodů a jejich širokého příbuzenstva. Mnoho portrétů lze identifikovat podle legendy na obrazech, některé identifikoval ochotně pan Alexander Kálnoky, řada portrétů je dnes neidentifikovatelná. Některé obrazy mají věnování, které objasňuje, jak se dostaly na letovický zámek. Mnohé obrazy slavných příbuzných si s sebou do Letovic přinesly novomanželky - tak je tomu patrně i u renesančního portrétu osmnáctiletého Jana Friedricha, svobodného pána ze Schrattenbachu, který vznikl roku 1610 a byl nejstarším obrazem na zámku. Připomeňme, že manželkou Gustava Kálnokyho byla Isabella ze Schrattenbachu (1799-1884), které lze vděčit i za portréty jejích dalších příbuzných, zejména olomouckého arcibiskupa.
Portréty jsou komponovány jednak jako poprsí, jednak jako polopostava nebo tříčtvrtná postava, někdy jde o celofigurový portrét v trdičních pózách čelně, v profilu či poloprofilu. Osoby na obrazech - zejména z barokního období - mají dobový bohatý oděv se šperky či vyznamenánímy, kterým malíři vždy věnovali mimořádnou pozornost. Někdy mají portrétované osoby v ruce atribut (kytara, květiny, noty), někdy jsou doprovázeny oblíbeným psem. Často se setkáváme s jezdeckými portréty a to buď v interiéru zámecké jízdárny nebo ve volné krajině. Vesměs jde o portréty individuální, nejednou tvořící dvojici manželů.

 


Copyright 2008 Zámek Letovice